Praha.cz

Emílie Kittlová, známá spíše pod pseudonymem Ema Destinnová se narodila 26. února 1878 v Praze. Už odmala byla velice umělecky nadaná, malovala, učila se hře na housle u profesofa Ferdinanda Lachnera a teprve v osmi letech měla svůj první koncert. Krátkou dobu se snažila i psát u profesorky Destinnové-Löwelové a její jméno si později zvolila za svůj pseudonym. Ema studovala herectví na dramatické škole při Národním divadle v Praze. Debutovala roku 1897 v drážďanské dvorní opeře v roli Santuzzi z opery Cavalleria rusticana a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Okamžitě byla přijata k pětileté spolupráci v berlínské státní opeře.

Další úspěchy už v Berlíně slavila s operami "Bludný Holanďan", "Roland z Berlína", se Smetanovým "Daliborem" nebo Straussovou "Salome". Postupně zpívala role Carmen, Valentiny, Mignon, Elisabeth a Seliky a stala se tak primadonou berlínské opery. Celkem na tomto jedinečném místě působila deset let a odzpívala přes padesát rolí. Roku 1905 se představila londýnskému publiku v roli Madame Butterfly. Hostovala ve všech významných operních centrech té doby - ve Vídni, Londýně, Praze a Paříži, roku 1908 byla dokonce pozvána Metropolitní opery v New Yorku. O rok později zde ztvárnila Mařenku ve Smetanově "Prodané nevěstě", roku 1910 Lízu v premiéře Čajkovského "Pikové dámě", roku 1908 Marthu v opeře "Tiefland", 1909 titulní roli v "La Wally" A. Catalaniho. 10. prosince 1910 zpívala v premiéře Pucciniho "Dívka ze zlatého Západu" jako partnerka po boku jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob Enrica Carusa, roli Minnie.

Jenom v Národním divadle v Praze, poté co tam v roce 1900 odzpívala tři vystoupení, nedostalo se jí žádného ohlasu ani uznání. Ovšem stále častěji potom vystupovala také v jiných divadlech ve městě a hostovala celkem 86krát v hlavním městě, z toho v roce 1908 nadšeně oslavována, konečně i v Národním divadle, jejímž čestným členem byla prohlášena ve stejném roce.

Krátce nato byla vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře.

V roce 1916 se vrací do Čech, kde je kvůli údajné špionáži uvězněna na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou v domácím vězení. V posledním roce I. světové války, 1918, se vrací opět na scénu a všude slaví úspěchy. Na konci koncertů pak zpívala českou národní hymnu "Kde domov můj, kde vlast je mà...." a tím vyjadřovala na svých vystoupeních národní manifest.

Po válce se opět stále častěji vrací. Vystupuje v Londýně na festivalu československé hudby a jedenáctkrát v Covent Garden.

Roku 1919 se znovu objevuje na dvě divadelní sezóny v newyorské Metropolitní, již pod jménem Ema Destinnová. Těžce onemocněla a včasná operace jí zachránila život. Podniká v roce 1925 krátké turné po Jugoslávii a vystupuje v Bratislavě. Roku 1926 se pomalu loučí. Poslední koncert pražské Lucerně a turné po 20 městech Československa.

V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku republiky, zpívá svůj poslední koncert v Londýně. Nakonec žije na svém zámku ve Stráži v Čechách a jen příležitostně zpívá na koncertech. „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti“, bylo její krédo, které ji přimělo k dobrovolnému odchodu ze scény. Později se už věnovala jen výuce zpěvu.

V Československu byla oslavována a ctěna jako národní hrdinka. Její soprán platil za vzor čisté krásy, a neobyčejná síla a škála výrazu, se kterou bravurně zvládla repertoár více než 80 velkých operních rolí. „Emmy Destinn“ umírá během operace očí 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích a na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí. Její život a osud je zachycen ve filmu Božská Ema.

Obsah převzat z encyklopedie Wikipedia